Pohřební zvyky napříč kulturami

Různorodost zvyků

Je zajímavé, jak se v každé části planety postupem let utvářely různé pohřební zvyky. Rozdílnosti najdeme už v samotném počátku chápání smrti. Pro někoho je to jen odchod na jiné místo, někdo zase věří v reinkarnaci, pro někoho to může znamenat setkání s bohem. Každopádně v každé kultuře se posvátnost tohoto rituálu nikdy nebere na lehkou váhu. Poslední rozloučení s drahou osobou má pro nás hluboký význam. Pojďme se zaměřit na různé zvyky napříč kulturami a náboženstvími a srovnat je s těmi našimi.

Hlavní slovo mají květiny

Pro naše obřady je typické zemřelého zahrnout květinami. V kruhu nejbližších a přátel se na určeném místě tělo uloží do země nebo dojde ke zpopelnění, jinak zvaného také kremace. Pohřeb většinou vede církevní duchovní. Ani už si neuvědomujeme přítomnost květin, jelikož je pro nás tento projev úcty naprosto automatický a společensky samozřejmý. I smuteční kytice mají své zákonitosti, ale o tom jsme se zmiňovali už v jednom z předešlých článků Věnec nebo květinová vazba. 

Indická Ganga 

Když se podíváme například na dodnes prováděné pohřební rituály v Indii, může to průměrnému Evropanovi přijít dosti bizarní. Pro ně tolik posvátná řeka Ganga je opravdu pestře využívána. Slouží například k rituální očistě, dokonce se v řece běžně koupou i krávy. Mimo jiné je využívána i ke zmíněným pohřebním zvyklostem. Tělo je zpopelněno na břehu řeky a popel je poté do ní rozsypán. V některých případech je tělo, které je vždy zabaleno do pestře oranžové plachty, rovnou posláno po řece. Z důvodu přelidnění v Indii panují opravdu žalostné hygienické podmínky a to nejen v okolí řeky. 

Židovské pohřební zvyky

Jiný pohled na tento obřad mají například také Židé. Jejich kultura se vyvíjela po staletí. Dle židovského zákona by měl pohřeb ideálně proběhnout ještě v den úmrtí. Při samotném spuštění rakve do země na ni musí každý z přítomných vysypat 3 lopatky hlíny. V následujícím období smutku platí, že by nejbližší vůbec neměli prvních 7 dní vycházet z domu a ani pracovat. Je zajímavé, že náhrobek je vztyčován až po dvanácti měsících. V některých komunitách se vztyčuje dokonce u nohou zesnulého.

Závěrem je tedy zřejmé, že i přes veškeré rozdílnosti je pohřeb něčím, na čem nám záleží, co má pro nás až rituální význam a čemu se věnuje opravdu veliká pečlivost.