Tibetské pohřební tradice a rituály

Tibetský buddhismus bývá pro Evropany často lákavým, avšak těžko uchopitelným náboženským a filozofickým směrem. Buddhismus se v Tibetu objevil teprve v 7. století prostřednictvím indických učenců. Už v 8. století byly postaveny první kláštery, začaly se překládat buddhistické texty do tibetštiny a náboženství se masově rozšířilo. V období tzv. druhého šíření vznikaly i zcela nové školy a velmi unikátní, avšak složité a západní kultuře jen stěží pochopitelné, tradice.

Pojetí smrti

Zajímavé a jedinečné zvyky se týkají i způsobu pohřbívání. Ty vychází právě z buddhistického vnímání smrti. Podle tibetského buddhismu jsou veškeré jevy nestálé a pomíjivé, stejně tak i lidský život, který je v určitém smyslu spíše jen dokonalou iluzí. Něco zanikne, aby mohlo vzniknout něco jiného. K osvětlení tohoto pojetí se často používá metafora jablka. Jablka, které každý rok vyrůstá na témže místě stromu. Buddhisté tak usilují o konečné vysvobození z koloběhu znovuzrození (samsáry), které v konečném důsledku přináší pocity utrpení a nespokojenosti. Cílem je dosažení stavu nejvyššího - nirvány.

Reinkarnace

Jak bylo naznačeno, v buddhistické kultuře je smrt zároveň chápána jako jistý proces přerodu (ačkoliv nejde o přímý přechod jednoho života do druhého), čemuž jsou přizpůsobeny pohřební rituály. Rituály jsou vždy zahájeny ještě před samotnou smrtí, aby došlo k usnadnění oddělení duše a těla. Umírající je rodinou uložen do speciální polohy spícího lva, ve které naposledy spočinul i samotný Buddha. V místnosti plné rituálních předmětů a květin se zapalují vonné svíce a tyčinky a mnich společně s blízkými umírajícího zpívá náboženské mantry.

Bardo

Ve chvíli smrti jsou rty zemřelého svlaženy vodou. Po následující tři dny zůstává tělo v domě nedotknuto, poté je pečlivě omyto a oblečeno. Víra v existenci přechodového stavu mezi smrtí a znovuzrozením, tzv. Bardo, určuje následující rituální postupy. Mnich, ideálně láma, po smrti předčítá pasáže z Tibetské knihy mrtvých, a to po dobu 49 dnů! Tibetská kniha mrtvých (doslovný překlad: osvobození skrze naslouchání v Bardu) je pro tibetské buddhisty jedním z nejzásadnějších náboženských textů vůbec. Jedná se vlastně o propracovaný návod, jak úspěšně zvládnout mezistav Bardo a dojít vysvobození (vymanit se ze samsárové existence).

Způsob pohřbívání v Tibetu

• Pohřeb do větru - vzhledem k podmínkám (kamenitá půda), se jedná o nejrozšířenější formu naložení s tělem zesnulého. Tělo je doneseno do hor, na místě nebeského pohřbu následně rozčtvrceno a požito supy.
• Pohřeb do vody - vhození rozčtvrceného těla do řeky, nebo jezera je v Tibetu určeno nejchudším lidem.
• Pohřeb do ohně - kremace je menšinový, ale také tradiční způsob pohřbívání. Popel je uložen do hliněné nádoby a zakopán do země v blízkosti domova nebo na vrcholku hory.
• Pohřeb do země - pohřeb do hrobu je v Tibetu určen především lidem, kteří před smrtí trpěli vážnou (a většinou i nakažlivou) chorobou.